První hmaty

Dovoluji si nabídnout několik poznámek týkajících se začátků hry levou rukou, tak jak je s malými kytaristy a kytaristkami praktikuji (budu nadále mluvit pro zjednodušení o žácích a omlouvám se tak genderově citlivým čtenářkám a čtenářům). Mám za to, že to, co zde píšu, jsou věci elementární, ale na druhou stranu – po zkušenostech z mnoha absolvovaných žákovských přehrávek a po té, co jsem opakovaně pracoval se „zděděnými“ žáky – si úplně nejsem jist tvrzením z počátku této věty. Ke hře levou rukou se odhodlávám až po té, co jsem v několika předchozích hodinách s žáky prošel popis nástroje, jména a notaci strun, prstokladové označení prstů pravé i levé ruky (včetně schématického zakreslení správného postavení prstů pravé ruky s charakteristickým překřížením palce a ukazováku), základní informace o rytmu včetně tužkou vyťukávaných rytmických cvičení a hlavně základy dopadem hraného střídavého úhozu ukazováčkem a prostředníčkem na melodických strunách. Osvědčilo se mi tuto nelehkou a pro žáka i učitele bolestivou etapu otevírat použitím malíčku (tedy nejslabšího prstu) a prostředníčku. Děje se tak v rámci nácviku písně „To je zlaté posvícení“. Zapíšu píseň do notového sešitu, nechám žáka vyhledat nejhlubší notu (g1) a potom identifikovat i zbývající tři tóny v písničce použité (a1, h1, d2). V celých notách tóny zapíšu do osnovy pod písničkou. V tomto bodě se z žáků snažím vyloudit informaci, které z oněch čtyř not už dokážou zahrát. Ti nejméně bystří si v tuto chvíli neví rady, ti bystřejší optimisticky prohlásí, že ví jak zahrát všechny čtyři tóny (neuvědomí si, že ač mezi prázdnými strunami lze nalézt tóny „a“ a „d“, jedná se o tóny o oktávu nižší než jejich jmenovci z písničky) a ti nejbystřejší se správně omezí na g1 a h2 – tedy na tóny, které najdou na prázdných strunách. V rámci předchozího školení jsem na levou polovinu dvojstrany klasického notového sešitu s šesti osnovami zachytil struny kytary – tzn. na začátek jednotlivých osnov zapsal příslušné tóny s přiřazeným číslem v kroužku (žák se tak mimo jiné seznámí s dalším prstokladovým označením). Svislou, všech šest osnov (rozumí se strun) přetínající dvojčárou představující nultý pražec jsem oddělil tóny prázdných strun a pěti dalšími svislými čarami – pražci jsem vymezil prvních pět políček hmatníku. Na levou polovinu dvojstrany jsem nakreslil výsek klaviatury s označením základních tónů hudební abecedy (mimochodem: domácí úkol, který v této souvislosti svým žáků dávám, tedy vybarvení černých kláves, bývá často po dlouhou dobu tím posledním, za který je mohu upřímně pochválit :-). Této dvojstrany využívám nyní k tomu, abych letmo zkusil, zda-li některý žák nebude schopen s pomocí klaviatury na pravé straně dvojstrany správně umístit do polí schématického hmatníku na levé straně tóny a1 a d2. Většinou se to nedaří (nevadí – stránka se bude hodit k postupnému doplňování přibývajícími tóny) a tak pro začátek použiji klasický diagram známý z kytarových zpěvníků. Po tomto teoretickém zvládnutí prvních dvou hmataných tónů přistupuji k jejich skutečnému zahrání. U velké většiny žáků používám kapodastr na 3. nebo 2. pražci podle vzrůstu hráče a velikosti kytary (zde je na zvážení, nakolik je třeba žáka upozornit na nesouhlas mezi notovanými a znějícími tóny – u většiny dětí je to dle mé zkušenosti v této fázi nadbytečné, ale je osvěžující, narazíte-li na nějaké, kterému to vrtá hlavou). Nechám nejprve svého žáka zahrát malíčkem tón d2. Hned na začátku ho vedu k tomu, aby si uvědomil, jak důležité je snažit se strunu „přibodnout“ těsně u horního pražce – tedy ověřit si, o kolik musí na čistý, nedrnčící tón vyvinout více síly, umístí-li prst doprostřed políčka nebo dokonce k dolnímu pražci (poznámka k termínu „přibodnutí“: mám za to, že jazyk, který učitel používá je velmi důležitý, a to co slova a přirovnání žákovi evokují, velmi napomáhá k pochopení a následnému osvojení principů správné techniky. Přibodnutí tak, myslím, docela dobře vystihuje správný způsob dohmatu: mimo jiné kolmost posledního článku prstu a také lépe vede k synchronnosti s úhozem prstu pravé ruky). K použití malíčku pro hru tónů d2 a g2 na 1. a 2. struně: upřednostňuji ho prsteníčku (který je v této souvislosti často ordinován) z několika důvodů. Například se zde velmi dobře hodí klasický příměr o řetězu, který je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, správná pozice malíčku zajišťuje, že i zbývající prsty levé ruky budou tvarovány do kýžené formace a dokážeme-li hned od počátku žáka přimět k tomu, aby malíček nezdvíhal ze struny jako závoru, ale pozvedl jej jen trochu při zachování klenutého tvaru, dokázali jsme velmi mnoho. S problematikou žádoucího příklonu kořene malíčku k dolní hraně hmatníku (který umožňuje optimální dohmat 4. prstem) souvisí i cvičení, které žákům takřka současně s uvedenou písničkou předepisuji. Označuji ho jako „cvičení chromatické“ a spočívá v sestupné a následně vzestupné hře čtyř sousedních tónů na struně G v 5. poloze (mimochodem: vzhledem k tomu, že polohy označujeme římskými číslicemi, nyní zjistím, zda-li je žák zná. Pokud ne, tak se s nimi poprvé v této souvislosti setká. Tuto a podobné odbočky nepovažuji za zahlcování žáka informacemi, ale naopak mám dojem, že mohou dobře sloužit jako určité odlehčení náročné a specifické práce s nástrojem). Cvičení začíná od malíčku (nikoliv od ukazováku!) a to tak, že všechny čtyři prsty jsou od počátku na struně. Stavíme je postupně od malíčku, s tím, že žák je upozorněn na slabost tohoto prstu – to ovšem vyžaduje zvláštní ohledy. Tvar ruky musíme přizpůsobit bezpečnému, kolmému a pohodlnému dohmatu malíčku a z toho vyplývá, že natáhnout a třeba trochu položit by se naopak měl silný a šikovný ukazováček – pro názornost předvedeme hmat barré atp. Po několika hodinách náročné a přece jen nudné chromatické cvičení opouštím a jako součást stálého žákova domácího i školního rozehrávání zavádím cvičení, kterému říkám „dvojice“. To spočívá v procvičování dvojic prstů levé ruky s vloženou prázdnou strunou (jedná se o šest možností a žáka vedu k tomu, aby nejvíce času věnoval dvojici prsteníčku a malíčku). Cvičení se postupně rytmizuje, zrychluje, slouží pro nácvik vibráta, ale stále je žákovi připomínáno, že pokud se snaží tóny maximálně vázat, i v doporučovaném pomalém tempu tak nutně zároveň cvičí rychlost prstů. Obě cvičení (viz obr. 2 a 3) zapisuji do notové osnovy, ale bez identifikace skutečných tónů. Vše po nezbytném stručném vysvětlení jednoznačně vyplývá z dané struny a polohy. Vrátil bych se nyní k písničce „To je zlaté posvícení“ a přidal ještě jednu. Po té, co žák vyzkoušel své dva první hmaty („d2“ a „a1“), zkusí písničku zahrát celou. Velmi brzy ho ovšem poněkud zabrzdím v rozletu a přivedu k tomu, že zatímco hra opakovaného tónu je poměrně snadná, větší problém představuje střídání dvou různých tónů. Společně najdeme v písničce taková místa a zjistíme, že se vlastně jedná jenom o tři různé dvojice. Ty vyznačím rámečkem a žáka důrazně nabádám k tomu, aby písničku nepřehrával stále dokola od začátku do konce, ale snažil se vycvičit dotyčná místa a vcelku si dílo zahrál za odměnu na závěr. Je to pochopitelně poněkud marná snaha, ale z vlastní zkušenosti vím, nakolik je tento princip cvičení blahodárný a zároveň bohužel zanedbávaný. Stejný prvek ekonomického cvičení lze také dobře demonstrovat na druhé písni, kterou moji žáci hrají a kterou je „Maličká su“. Seznámí se v ní s novou notou c2 a místem, které žákům vyznačím jako hodným pozoru, je 7. a 8. takt, přičemž zvláštní péči si zasluhuje rozhraní těchto dvou taktů. Jedná se o dva tóny hmatané na dvou různých strunách a je třeba je zahrát absolutně vázaně – u některých žáků pochodím s příměrem k chodeckým závodům (jedno chodidlo vždy musí být na zemi, jinak se jedná o nedovolený běh). Na závěr bych chtěl dodat, že po celou více než třicetiletou dobu, ve které jsem působil a působím jako učitel hry na kytaru na různých školách, jsem i v této oblasti hojně čerpal z podnětů, které jsem coby student konzervatoře v Pardubicích dostal od svého učitele Stanislava Juřici. Chtěl bych mu na tomto místě poděkovat. Michal Hromek (pro měsíčník „TALENT“, číslo 3/4, ročník 14)