John Renbourn

Z letopisů ostrovního folku

Michal Hromek (s přispěním Jana Sobotky) foto Ota Palán

 

Vůdčí osobností britské folkové kapely Pentangle, John Renbourn (*1944) letos navštívil – snad až příliš nenápadně – Prahu v rámci druhého ročníku festivalu Kytara napříč žánry. Protože se tento legendární kytarista setkal během uplynulých desetiletí s mnoha klíčovými postavami britského i amerického folku, vybrali jsme z rozsáhlejšího rozhovoru, který s ním pořídil kytarista Michal Hromek, především otázky týkající se právě historie ostrovní folkové scény a jmen buď zapomenutých, nebo u nás prakticky zcela neznámých.

 

Nejprve bych se zeptal, jaké vlastně jsou tvoje hudební kořeny?

Moje matka hrávala na klavír, hrávala ráda Schumanna a podobné věci. Mít doma piano byla skvělá věc, protože ke konci války, když padaly bomby, seděli jsme všichni pod ním, abychom se schovali. Takže tohle jsou moje první zážitky: moje matka hrající Schumanna s bombami padajícími kolem.

Když mi bylo asi čtrnáct – populární hudba pro teenagery se tehdy nazývala skiffle a byla to v podstatě americká lidová hudba s kytarou, s valchou – tedy asi v sedmapadesátém, osmapadesátém, když skifflová horečka vrcholila, jsem chodil na hodiny hudby. Můj učitel, který mě měl učit harmonii, byl velký nadšenec pro starou hudbu, o kterou ale byl v té době jen velmi malý zájem. Vždycky když skončila výuka podle osnov, poslouchali jsme nahrávky staré hudby, autory jako Machaut, Dufay, Josquin.  A tahle část hodiny se mi nakonec líbila nejvíc.

Učil jsem se tedy základy harmonie a na kytaru studoval Sora, Carcassiho, Aguada, ale pak nastala obrovská změna, protože se skifflovým šílenstvím jsem se začal zajímat o blues a o americký způsob hry na kytaru. A tehdy k nám přijelo i pár kytaristů, jednak Big Bill Broonzy – to bylo v padesátých letech – dalším byl Josh White, který měl svůj televizní pořad, ten byl velice populární, pak Jesse Fuller, Brownie McGhee… všichni tihle lidé k nám skutečné přijeli, nakonec dokonce Reverend Gary Davis.

 

A jak tyhle kořeny nakonec vyústily v tvůj zájem o loutnovou literaturu a ve tvé skladby touto literaturou ovlivněné?

Z amerického hlediska představují Rambling Jack Elliott nebo Big Bill Broonzy jakousi tradici, zvláště Jack Elliott, ten opravdu uměl fingerpicking, flatpicking… U nás v té době, na počátku šedesátých let, nebylo moc kytar s kovovými strunami, nejspíš ještě tak jazzové nástroje z předchozí éry, ale skoro žádné pořádné španělské kytary, ani kytary s kovovými strunami. Lidé hrávali na všechno možné, například na Harmony nebo Sovereign, dnes na tyhle kytary vzpomínají s velkou oddaností. Takže všichni zkoušeli hrát blues, různé typy střídavého basu a fingerpicking – to ostatně zkoušeli už dřív podle těch několika málo desek, které byly dostupné. Všichni, kdo vyšli ve skifflu, hráli fingerstyle, což samozřejmě nebyla tradiční anglická hudba, byla to jen kopie americké hudby.

A teď šlo o to, aby se v rámci anglického revivalu – podobně jako v Americe – začaly hrát především tradiční, tedy anglické nebo britské věci. K tomu skutečně nakonec došlo v klubech, které tehdy fungovaly po hospodách. Na nich bylo nejzajímavější, že jste tu v šestnácti mohli popíjet pivo a přitom poslouchat lidovou muziku, ať už se vám líbila, nebo ne. Kytara se v tomto prostředí – ovšemže po mnoha výhradách puristů – spojila se zpěvem tradičních písní, když někteří muzikanti, kteří v té době získali už jistý věhlas, jako Davey Graham, Bert Jansch nebo Martin Carthy, začali používat kytaru k doprovodu lidových písniček, což bylo do té doby nemyslitelné.

A mne na tom nejvíce zaujalo, že celá řada písniček, které byly všeobecně považovány za staré lidové, byly vlastně populární písničky alžbětinské doby, které pak zlidověly. To se u populárních písniček stává, že přejdou do tradice a některé přežijí, některé ne. Když se podíváte na některé virginalové nebo loutnové skladby z té doby, šlo v podstatě o doprovody písniček.

 

Jako třeba Greensleeves?

Ano, jasně, třeba Greensleeves.

 

Padlo tady jméno Daveye Grahama, mohl bys o něm říci něco víc?

Ten byl v tomto směru nepochybně nejdál. On byl velice zajímavá postava: jeho otec pocházel z ostrova Skye ve Skotsku, jeho matka z Britské Guayany. Nevím, čím to, že Davey byl tak dobrej, ale už na začátku šedesátých let byl o mnoho lepší než kdokoliv jiný a už tehdy se zabýval hudbou, o které nikdo z nás neměl ani ponětí. Byl to svým způsobem průkopník fusion music. Dělal taky desky s Alexisem Kornerem, což byl bluesman, který měl skvělou kapelu Blues Incorporated a byl velice populární. Davey byl velmi známý, ale spíš jen mezi folkaři, jeho desky byly vždycky těžko k sehnání, až nedávno vydali reedici jeho alba z roku 1965, což je nahrávka udělaná na večírku a jmenuje se Afterhours. Nahrál taky desku se Shirley Collinsovou, což byla jedna z nejlepších zpěvaček lidových písniček, a to byla kombinace opravdu staré britské tradice s dosti exotickým člověkem hrajícím bluesově znějící kytaru. Byla to nádherná, naprosto fantastická deska, která tehdy folkaře naprosto rozdělila, lidi ji prostě buď milovali, nebo nenáviděli.

Od té doby se všichni snažili hrát tradiční písničky s kytarovým doprovodem, způsobem, se kterým přišel Davey Graham. V těsném závěsu za ním byl Bert Jansch, který nahrál Black Water Side. To je tradiční drátenická – tinkers byli cikánští dráteníci – písnička se skvělým kytarovým doprovodem. Jimmy Page ji uslyšel a použil to, ale nahrál jen ten doprovod jako Black Mountain Side na prvním albu Led Zeppelin. Martin Carthy zase zaranžoval Scarborough Fair, což pak převzali Simon & Garfunkel. Davey Graham složil Angie, kterou pak proslavil Paul Simon – v době, kdy Simon pobýval v Londýně, se snažil zahrát Angie každý.

Bylo důležité, že se tenhle přístup začal šířit – pokud ovšem jde o autorská práva, ne vždy tím nejčestnějším způsobem.

Tak byl styl, který původně přišel do Anglie z Ameriky, díky Daveyovi Grahamovi naroubován na britské lidové písně, odlišné co do rytmu i co do tónin – často šlo o staré modální stupnice. Celé čtení je zde odlišné. On změnil i kytarový přístup, aby odpovídal těmto hudebním charakteristikám. Vznikl svým způsobem nový styl a mladí kytaristé jako Alex DeGrassi, Pierre Bensusan i třeba Michael Hedges to zaznamenali a včlenili do americké tradice. A tím se kruh jakoby uzavírá, což je skvělé.

 

Jednou z tvých posledních nahrávek je Wheel of Fortune, společný projekt s Robinem Williamsonem z bývalých Incredible String Band…

Kdysi jsem stopoval, bylo mi asi sedmnáct, na severní konec Skotska. Na cestě zpět – bylo to asi v roce 1961 – jsem nocoval v Edinburghu na ulici, kdosi ke mně přišel a povídá mi: heleď, tady v tomhle domě bydlí spousta podobnejch lidí jako ty, zaklepej tam – byla to nějaká stará paní, asi se jí mne zželelo. A tam mi otevřel Robin, měl dlouhatánské vlasy, také hrál na kytaru a především znal Daveyho Grahama, což byla ta nejpodivuhodnější věc. Po letech, když jsem viděl fotografii Incredible String Bandu, uviděl jsem na ní tohohle kluka, se kterým jsem tam tehdy v noci hrál. Delší dobu jsem o něm nic neslyšel, až když se proslavil s Incredible String Bandem – v téže době, kdy začal být známý i Pentangle. Vždycky jsme vlastně jezdili po stejných trasách a slyšeli, co oni dělají na deskách. O hodně později, asi před šesti lety, jsme se potkali v Los Angeles. Robin tam má dům, hráli jsme pár věcí, šlo to velice snadno. On se vrátil k tradičním věcem, které pořád dělá neuvěřitelně dobře. Šlo nám to velice snadno, já se jen zeptal, znáš tuhle, a on řekl, jasně že jo. No, a než jsme se nadáli, tak jsme bez velkého zkoušení nahrávali…

 

Ta původní novost spojení americké kytary s tradiční britskou hudbou se ale postupně musela vytratit…

Já nemyslím, že by to byla jen krátkodobá záležitost: lidová britská hudba mi připadá dnes právě tak zajímavá jako tehdy, ještě zajímavější. Mám ji ještě radši, nikdy jsem o tyto věci neztratil zájem. Čím více se o to zajímáte, tím více toho poznáváte, jsou tam úžasné věci: například jemné, až mikrotonální intonační nuance v lidovém zpěvu – tím se skoro nikdo nezabýval, snad kromě maďarských skladatelů, ale na britské scéně je to pořád okrajová záležitost. A zase pokud jde o bluesový kytarový doprovod, také se mi víc a víc líbí poslouchat Blind Willieho McTella, Roberta Johnsona, Blind Willieho Johnsona, Son House. Ti chlapi jsou pořád naprosto úžasní. Takže to všechno nevidím jako něco, co by přišlo a odešlo, ale jako něco, co tu je, pořád přítomné a živé.

 

Listopad 1999 ROCK & POP, str. 45