Michal Hromek nechce být označován jako keltský kytarista, ačkoli právě jeho první album Keltská kytara se v roce 1993 uchytilo v Kanadě a s počtem 70 tisíc prodaných kusů patří k nejúspěšnějším tuzemským deskám v zahraničí.

   "Dodnes pro to nemám vysvětlení. Další deska už tak úspěšná nebyla," říká čtyřicetiletý hudebník, který právě vydává své šesté album Consort Music. Keltská hudba je skutečně příliš zjednodušující označení pro Hromkův styl, který zasahuje k renesanci i baroku, dotýká se skotských, anglických lidovek či moravské melodičnosti, ale vtahuje do sebe i písně britské skupiny Jethro Tull. Ostatně tullovské skladby Acres Wild a Wondering Aloud zařadil Hromek i na desku Consort Music, kterou nahrál s flétnistou Jakubem Klárem, houslistou René Váchou a bubeníkem Danielem Mikoláškem.

   Hromek vypadá jako netečný, do sebe ponořený pán, jeho kytara však vyzařuje ohromné charisma. Hraje spíše měkce, jako by struny hladil - i když vybrnkává tradicionál Reynardine. Vytváří atmosféru relaxační nálady, která sjednotí všech dvanáct skladeb v jednu pestrou a zároveň uklidňující malbu. Ani rytmické snímky Danza 1 a 2, ve kterých mají prim Mikoláškovy bubny, tento éterický dojem nenaruší. Podobnou jemnost si osvojil slavný Američan Bill Frisell, i když Hromek samozřejmě není jazzman ani taková mediální hvězda. Jeho kořeny sahají spíše do klasické hudby a způsob, jakým i tu náročnější muziku promění v okouzlené snění, si zaslouží uznání. I od Keltů.

   ...Další album je instrumentální a nese dlouhý název MICHAL HROMEK CONSORT: CONSORT MUSIC. Ano, je to ten Michal Hromek, jehož album Keltská kytara dosáhlo před několika lety obrovského úspěchu v Kanadě, a o jehož minulém CD Five Bells jsem na stránkách Jonáše také psal. Michala Hromka, který zde hraje na kytary, doprovází Jakub Klár (flétny), René Vácha (viola a housle) a Daniel Mikolášek (bicí nástroje, vibrafon, cembalo, klavír), tedy muzikanti, kteří s ním hráli i na albu minulém. Většinu z 12 skladeb složil Hromek, dvě jsou adaptací písní Iana Andersona (Jethro Tull) a dvě vznikly jako ohlas na irské tradicionály. Zvuk nahrávek je díky nástrojovému obsazení velmi barevný, ale i vyrovnaný, čímž mám na mysli rovnováhu mezi melodickými a rytmickými nástroji. O tom, že výsledku nebylo dosaženo jen zvukařskými finesami ve studiu, jsem se přesvědčil na nedávném koncertu Consortu v Balbínově hospůdce, kde byly ke slyšení jak kousky z tohoto alba, tak i skladby jiné, mezi nimiž zářily úpravy písní irského muzika

   Po dvou letech přichází kytarista Michal Hromek s další diskem pod názvem: Michal Hromek Consort: Consort Music. Jak je již z názvu tohoto výjimečného díla zřejmé, nepodílí se Michal Hromek na tomto albu sám, ale pod přídomkem Consort se skrývají vynikající hudebníci a jejich přítomnost a nesporné kvality dávají této nahrávce již předem punc kvality.

   Michal Hromek Consort je tvořena muzikanty, kteří již spolu v minulosti spolupracovali a svým vkladem a vzájemným hudebním porozuměním vtiskly nahrávce neopakovatelnou pečeť. Vedle již zavedeného Michala Hromka jsou členy tohoto souboru hráč na housle a violu René Vácha, na bicí, čembalo, vibrafon a klavír hraje Daniel Mikolášek, shodou okolností oba pánové jsou členy České filharmonie. Seskupení ještě doplňuje flétnista Jakub Klár. Michal Hromek je zkušený harcovník po krajích keltských, vždyť již jeho první a bezpochyby nejúspěšnější album z roku 1990 pod názvem Keltská kytara dosáhla velkých úspěchů i v zahraničí a Michal Hromek se s tímto dílem stal nejprodávanějším českým interpretem mimo oblast českých luhů a hájů. Jeho další alba sice nedosáhla tak pronikavého úspěchu, přesto si je ale zaslouží připomenout: U lva a jednorožce (1992), Folk-Barogue And Other Rags For Guitar (1994), The Wild Mountain Thyme (1996) a nakonec Five Bells (1999).

   Na zatím posledním albu Consort Music dochází k logickému následování jeho předchozí produkce, to znamená úprav a daptace tradičních anglických, irských, ale také českých a moravských skladeb. Na albu Consort Music se vedle úprav dvou irských lidových písní objevují i jeho vlastní kompozice a dokonce tvoří přavážnou část nahrávky. Snad největším překvapením je uvedení dvou skladeb zpěváka a zakladatele legendárních Jethro Tull Iana Andersona, Wondering Alound a Acres Wild, které jsou v Hromkově transformaci snad ještě zdařilejší a přitažlivější než ve svém orginálu.

   Album Michal Hromek Consort: Consort Music je na našem trhu výjimečné album, které překvapí svojí žánrovou otevřeností a vstřícností. Není to jen hudba instrumentální a komorní, je to hudba, která svojí autentičností a instrumentálním provedením posunuje keltství Michala Hromka kamsi blíž mezi běžné posluchače, aniž by se on musel podbízet a nebo slevovat ze své, jak jsme si už zvykli, výjimečné kvality.

   Šesté album Michala Hromka - kytaristy a skladatele s klasickým vzděláním - obsahuje jemnou akustickou hudbu tématicky volně inspirovanou keltskými motivy, předklasickou vážnou hudbou, a také folkem a jazzem.

   Kytarista Michal Hromek se věnuje adaptacím britské a irské lidové hudby i vlastnímu skládání ovlivněnému - kromě keltského a moravského folkloru - i renesanční loutnovou hudbou, folkem a některými oblastmi jazzu. Dosud natočil alba Keltská kytara, U lva a jednorožce, Folk-baroque and others rags, The Wild Montain Thyme a Five Bells. Živě vystupuje - vedle příležitostné spolupráce s řadou významných hudebních osobností - buď v duu Keltská kytara (s Jiřím Tonem), nebo s vlastní skupinou Michal Hromek Consort, s níž natočil i toto album. Kytaristovými rovnocennými spoluhráči jsou zde Jakub Klár (flétny), působící v několika dalších hudebních formacích, a dva členové České filharmonie: Daniel Mikolášek (bicí, vibrafon, piano, cembalo) a René Vácha (viola, housle).

   CD obsahuje dvanáct skladeb, z nichž osm napsal Hromek sám, dvě jsou adaptacemi písní Iana Andersona, vůdčí osobnosti legendární britské skupiny Jethro Tull, a zbylé dvě pak jemné irské lidovky. Celé album má poklidnější, dá se říci akademičtější polohu. Z té se nejvýrazněji vymyká Andersonovské Acres Wild (zatímco druhá skladba tohoto autora zcela splynula s ostatním repertoárem), které sice nedosahuje dravosti originálu, ale přesto je zde bezesporu nejhybnější písní - perkusní rytmika je ostřejší a společné běhy flétny a houslí jsou vzorně vystřiženy. Z ostatních skladeb zaujme ještě Los Incos s jihoamerickými motivy, rytmičtější Danza #2 a melodický tradicionál Reynardine; ostatní jako by spíše splývaly do nerozlišitelné a snadno zaměnitelné kultivované hudební plochy.

   Šestou deskou Michala Hromka rozpoznatelně pokračuje trend zachytitelný v linii jednotlivých alb, tj. postupné rozšiřování inspiračních zdrojů a přesouvání jednoznačnějších keltských inspirací kamsi do hlubší roviny.

   Po několika sólových albech vydává kytarista Michal Hromek první album se svou skupinou Michal Hromek Consort. Neznamená to však žádný zásadní zlom v jeho diskografii. Keltským kořenům zůstává Hromek stále věrný.

   Michal Hromek se sice může počítat k muzikantům, kteří zažili opravdový úspěch v zahraničí (jeho debutového alba se v Kanadě prodalo přes sedmdesát tisíc výlisků), povahou své tvorby je to však umělec orientující se na poměrně vyhraněné publikum. Už prvním, čistě sólovým albem Keltská kytara zřetelně vymezil své směřování, na dalších (například Folk-Baroque, U lva a jednorožce, Five Bells) přibíral spoluhráče, mírně rozšiřoval tvůrčí záběr, ale stále zůstával tvůrcem, který i ve vlastních skladbách vychází z tradic keltské hudby, nesnaží se ji nijak "modernizovat" a je věrný čistě instrumentálnímu pojetí.

   První album skupiny Michal Hromek Consort plynule navazuje na předchozí sólové Hromkovy desky. Flétnista Jakub Klár, houslista René Vácha a Daniel Mikolášek (perkuse, vibrafon, cembalo, klavír) hrají s Hromkem už tři roky a je to stabilizovaná sestava. Nahrávka - na rozdíl od některých Hromkových předchozích, čistě studiových projektů, které nikdy nebyly převedeny na pódium - plně odpovídá koncertnímu pojetí, vznikala do značné míry bez playbacků, natáčelo se taky v kostele Církve československé husitské v Dejvicích.

   Vedle původních Hromkových skladeb a dvou tradicionálů tady došlo i na dvě písně od Jethro Tull - Wondering Aloud a Acres Wild (pod souhrnným názvem Two Pieces from Merry England). Není to však známka Hromkova příklonu k rocku, obě písně už v originálních verzích navazovaly na tradiční hudbu a podání Hromkovy skupiny tuto "spjatost" ještě zdůrazňuje. Consort Music je tedy dalším krokem na jasně vymezené Hromkově cestě, album sice ničím příliš nepřekvapí, ale jeho kvality jsou neoddiskutovatelné.

   V jedné pražské hudební škole již řadu let učí kytarista MICHAL HROMEK. Pravděpodobně by jeho jméno znalo jen několik odborníků z oboru, kdyby nebylo kompaktních desek, jež vydal Bonton. V Severní Americe se prodalo v 90. letech již více než 80 tisíc disků s jeho hudbou, a dostal se tak do pozice, kdy všichni naši umělci mohou jen závistivě pomrkávat.

   Jeho cesta ke klasické kytaře nebyla přímá. (Už mi to připadá jako klišé.) Jako dítě "chodil do houslí", ale brzy s tím přestal a ke kytaře se dostal až v teenagerských letech. Tehdy hodně poslouchal folkovou a countryovou muziku a začal horovat pro kytarové zvuky jakéhokoliv druhu. Ne náhodou nadšeně naslouchal mimo jiné i písničkám Simona a Garfunkela.

   "To už byl jen krok k tomu, abych se stal aktivním kytaristou. Na konci gymnázia a potom při studiu jazykové školy mě učil Stanislav Juřica. Tehdy se otevřela nová konzervatoř v Pardubicích a on byl jmenován profesorem. Já jsem sice původně udělal zkoušky na teplickou konzervatoř, ale nakonec jsem skončil v Pardubicích."

   Už v době studia klasické kytary ho nejvíce zajímaly na rozdíl od klasicismu a romantismu, kdy kytara jako sólový nástroj skomírala, transkripce barokních a renesančních skladeb. Vedle toho začal horovat pro lidovou hudbu - nejdříve moravskou, a po seznámení s irskými obdobami moravského Sušila a zvláště s tvorbou legendárního barda, harfeníka Turlougha O'Carolana, i pro tradiční irskou a anglickou hudbu. Keltská kulturní oblast - Irsko, Skotsko, Anglie - se mu stala osudem.

   "Dlouho mi připadalo nějak nepatřičné se více věnovat něčemu tak zeměpisně vzdálenému. Proto jsem v 80. letech hrál s jednou skupinou spíše úpravy moravských písniček. S odstupem času si myslím, že to byla drzost - moravský folklór je hodně specifický. Sbírka s O'Carolanovými melodiemi, zapsanými až s velkým časovým odstupem, se mi stala ihned blízkou. O'Carolan byl jedním z posledních bardů, kteří v první polovině 18. století putovali Irskem a hráli v domech šlechticů, významných majitelů panství a měšfanů. Traduje se, že svedl dokonce umělecký souboj s tehdejším houslovým virtuosem Geminianim." Na počátku 90. let nabídl Michal Hromek asi dvacet minut hudby s keltskou tematikou Martinu Kratochvílovi, majiteli Bontonu, a ten s ním prozřetelně domluvil vytvoření celé desky. Tak vznikla v roce 1990 Keltská kytara. Následovaly U lva a jednorožce (1992), Folk-Baroque (1994) a The Wild Mountain Thyme s podtitulem Keltská suita (1996).

   "Moje nahrávky zčásti využívají keltské zdroje, a to ještě dost autonomně. Navíc melodie, které přebírám jsou hodně stylizovány, lidovým skupinám z Irska nebo Anglie je to rozhodně hodně vzdálené."

   V tom je také asi jedno z kouzel této hudby. Hromek si nehraje na irského barda s kytarou, jeho hudba má osobitý rukopis. Melodie jsou snadno identifikovatelné a pracuje s nimi tradičním způsobem, to jest rozvíjením a variační technikou. Podobně jako byl O'Carolan ovlivněn barokní hudbou, pracuje i Michal Hromek s barokní idiomatikou a nezříká se ani renesančních inspirací. Zvláštní syntézu jemně doplňují některé prvky kompoziční praxe 20. století.

   V březnu vydal svou první desku u Sony Music Bonton na labelu Sony Classical s názvem Five Bells a opět se zde střetnete s lidovými a barokními inspiracemi. Pět zvonů ovšem znamená velký krok vpřed. Spolupráce s řadou výborných profesionálních hudebníků byla katalyzátorem vývoje od jednoduchosti u Keltské kytary k větší propracovanosti a prokomponovanosti skladeb. Strukturální posun je jedním z největších kladů projektu.

   Pět zvonů jsou šťastně vyvážené. Úvodní suita, kde velkou roli hrají perkuse, je vystřídána Fantazií na irskou baladu pro sólovou kytaru. Kompozičně nejsevřenější je neobarokní Adagio a Allegro. Další kytarové sólové intermezzo předjímá závěrečnou suitu Na západ. V Pěti zvonech je i věta se zvědavost vzbuzujícím názvem Skandál v Čechách. Autor k tomu dodává: "Ve Skandálu jsem vyšel z mého návrhu na znělku pro Český rozhlas, kde jsem použil i motiv Smetanova Vyšehradu. Název skladby jsem potom převzal z povídky mého oblíbeného spisovatele - Arthura Conana Doyla. Na západ začíná přirozeně na východě - moravskou balaou na melodii ze Sušila. Tento výchozí bod byl jasný hned na počátku. Předem rozhodnuto bylo i o západním cíli - irské baladě. Hledal jsem spojovací články a našel je v Německu, Anglii a Skotsku. Naleznout vhodnou německou inspiraci bylo kupodivu velmi obtížné. Zjistil jsem totiž, že je těžké vybrat ze 700 písní jednu, která by se mi líbila."

   Na světě je tedy pět desek a zároveň i pět zvonů Michala Hromka. Sympaticky se pohybuje na pomezí klasické hudby a folku a osobitým způsobem navázal na folk-baroque, anglické hnutí ze 70. let. Čtenářům HARMONIE, kteří si desku obstarají, doporučuji, aby k poslechu popijeli Baileys. Bude vám lépe chutnat jak hudba, tak irská likérová specialita. Myslím, že pětka je šfastným číslem Michala Hromka.

   Kytarista Michal Hromek vydal v roce 1990 album Keltská kytara a razem se širší veřejnosti takřka neznámého umělce stal velmi žádaný interpret, komerčně úspěšný dokonce i za hranicemi naší vlasti. Právě jeho debutu se až v daleké Kanadě prodalo víc než sedmdesát tisíc kusů (!) a Hromek za něj v roce 1997 převzal Zlatou desku. Přestože se nijak netají svými sympatiemi ke keltským melodiím, v žádném případě nepatří k těm, kteří si ze současného zájmu o 'vše keltské' udělali velice výhodnou živnost. Ostatně jeho další alba U lva a jednorožce (1992), Folk-Baroque And Other Rags for Guitar (1994) a The Wild Mountain Thyme (1996) obsahují i řadu dalších motivů, v nichž se dají rozpoznat ozvěny například hudby barokní či renesanční. V plné mire to platí i o právě vydávané novince Five Bells.

   Na vašem nejčerstvělším albu Five Bells se kromě mnoha dalsích objevují i muzikanti, s nimiž už nějaký čas vystupujete při živém hraní. Zdá se tedy, že po letech účinkování v duu jste konečně našel vhodné spoluhráče i pro rošířenou koncertni sestavu...

   Na předchozím albu The Wild Mountain Thyme jsem nově spolupracoval s flétnistou Jakubem Klárem a bubeníkem Danielem Mikoláškem, což je mimochodem bratr písničkáře Bohdana Mikoláška. Houslista René Vácha se mnou hrál už na starších deskách, ale vlastně žádnou z nich jsem nikdy nemohl ověřit koncertním hraním, a tak nás napadlo, že bychom to mohli zkusit právě v tomhle složení. Jsem velmi rád, i když zas je tu problém s časem, protože Daniel a René jezdí často s českou filharmonií. Teď zrovna máme vynucenou přestávku, ovšem způsobenou tím, že René dostal studijní volno a odjel skoro na dva měsíce do Indie. Takže čekáme, jestli se nevrátí vyholený, nezahodí violu a neodejde do ašramu někam na Moravu...

V duu pokračuju dál. Už asi třetí rok hraju s Jiřím Tonem a koncertů s ním je podstatně víc. Repertoár dua i kvarteta se částečně překrývá, protože některé věci mám upraveny pro obě sestavy, ale z větší části se liší. Vyjma přísně kytarového Folk-Baroque jsme s kvartetem dosud hráli skladby ze třech ostatních alb, ale vlastně nikdy ve stejné podobě jako na deskách, protože studiová obsazení byla vždy zas ještě nějak obohacená. Dokonce větší měrou to platí i pro Five Bells, a přestože jsme se na něm všichni čtyři podíleli - René s Danielem do konce i jako producenti - s výjimkou asi dvou věcí jsme si z něj na koncertech, ač to zní trochu paradoxně, zas nemohli předem nic vyzkoušet.

   Na Five Bells je znát další posun od dosud převažujícících keltských motivů k širšímu žánrovému rozptylu. Mohl byste popsat zrod alba a jeho inspiracní zdroje?

   Repertoár se rodil dlouho, asi dva roky jsem tomu věnoval. Na začátku většinou přijde drobný nápad, který se mi zdá být relativně nosný a vede mě k představě, k čemu by mohl dál směřovat. Často se ale stane, že se pak vyvíjí svým vlastním životem. Rád sdružuju skladby do suit, protože mám pocit, že z takových bloků se pak album lépe poskládá. Právě na téhle desce jsou uprostřed dvě jakoby barokní věci a já tam chtěl pochopitelně vymyslet i třetí, aby tvořily něco na způsob barokního koncertu. Všechno, co jsem ke konci psal, mi ale připadalo jen jako etuda v daném stylu, a tak nakonec zůstaly dvě Adagio & Allegro. Jsou orámované kytarovým sólem, které je v první verzi úplné a v druhé jen jako takový zvukový klon z té původní.

Na začátku a na konci alba jsou dvě suity pro poměrně velké obsazení - kytara, harfa, flétna, hoboj, viola, fagot a bicí. V závěrečné Wesfward Bound jsem měl nejprve moravskou melodii ze Sušila, pak irskou, rovněž z nějaké sbírky, a dál jsem měl v úmyslu najít i něco z Německa, ale bylo to dost krušné. Po dlouhém pátrání jsem si půjčil reprezentativní sbírku asi sedmi set německých písniček a snažil se vybrat nějakou opravdu pěknou melodii, ale asi po čtyřech stovkách jsem své úsilí vzdal. Přitom Němci jsou jistě úžasní muzikanti, takže nevím, jestli jsem měl jen takovou smůlu... Zkrátka nakonec došlo na dvě úplně nejhorší odrhovačky, z nich vznikl takový šraml ... Swiffly Across Germany.... Chtěl jsem ještě vybrat nějakou francouzskou, případně holandskou, že bych se dostal na Západ logičtěji, ale už to bylo hrozně násilné a mechanické, tak jsem ještě použil skotskou a anglickou melodii - obě jsem znal z podání Steeleye Span.

   Úvodní suita i celá deska nese název Five Bells. Má to nějakou souvislost s Oldfieldovými Tubular Bells?

   Toho jsem se trochu bál, že to takhle vyzní, ale tahle suita měla hodně 514 taktů, vět bylo taky pět a často v nich používám zvony... Taky jsem si říkal, že by se mi líbilo, kdyby se deska mohla jmenovat podle nějaké hospody, i když spíš chestertonovské než irské, a hospoda U pěti zvonů je docela hezký název.

Má to navíc i pointu. Byl jsem v létě se ženou v Londýně, a když jsme se vraceli domů, tak na jednom jižním předměstí náš autobus na chvíli zastavil a já z okna najednou uviděl typickou anglickou hospodu, která se jmenovala Five Bells. Ještě na trajektu jsem na plánu Londýna identifikoval její umístění, a když tam krátce po mně jeli s orchestrem Daniel a René, zašli do té hospody a mluvili tam s majitelkou, zda by neměla námitky proti případnému využití objektu v rámci promotion které bude vydání desky provázet. Docelá bych si totiž ve spojení s tou hospodou dovedl představit třeba natáčení klipu. Nebyla proti, ale nakonec Bonton usoudil, že by mohly být problémy s autorskými právy na vývěsní štít, a tak z toho sešlo.

   Věta A Scandal In Bohemia ze suity Five Bells je věnována autoru Sherlocka Holmese Arthuru Conanu Doylovi a našemu Bedřichu Smetanovi...

   Asi před dvěma roky vyhlašovali v rozhlase soutěž na znělku zpravodajského pořadu stanice Praha. Podmínkou byla délka dvacet vteřin, použití akustických nástrojů a téma Vyšehradu. Zkusil jsem něco napsat a poslal to tam, ale bylo mi odpovězeno, že je to sice hezké, ale takové ke~ské. Melodie byla celá v moll a docela chápu, že se asi nehodila. Nicméně jsem pak tenhle dvacetivteřinový bloček s harfou, hobojem a kytarou použil právě tady a zatím ho skoro nikdo nepoznal. Když jsem uvažoval o názvech a chtěl, aby nějak souvisely s Anglií, tak jsem taky listoval mými obIbenými povídkami o Sherlocku Holmesovi a jedna z nich se jmenuje Skandál v Čechách. Tak jsem její název vzhledem k tomu Vyšehradu použil.

   Rád posloucháte kapely jako Steeleye Span či Pentangle. Co takhle někdy trochu dívčího vokálu?

   Moc se tím nezabývám, i když se ta možnost opravdu nabízí, ale problém je spíš personální. Časem bych chtěl stávající kvarteto rozšířit aspoň o violoncello, protože mi přece jen schází basová linka, a kdyby k tomu měla přibýt ještě vokalistka... Lákavé to ale je.

   Dovedete se představit nějaký společný projekt s kapelou, která nevychází z klasického Qřístupu, například s Kukulínem Jana Hrubeho?

   Když Hrubý křtil mou třetí desku, tak se zmínil o možnosti udělat něco spolu, ale k ničemu zatím nedošlo. Já si ho vážím a jeho muzika se mi líbí, ale řekl bych, že je přece jen založená na jiných principech. Určitě by mě to ale lákalo. Já jsem ted například zaranžoval Acres Wild z Heavy Horses od Jethro Tull (kapela to ještě neví, ale jinak jsem od bigbítu přece jen poněkud vzdálený, což je mi ovšem někdy docela líto.

   Všechno nasvědčuje tomu. že kytarista Michal Hromek na svém novém albu shrnul a propojil postupy, s nimiž experimentoval na svých předchozích albech. Tentokrát se ale rozhodně nejedná o více či méně inspirované transkripce "keltských" tradicionálů, promíchané s Hromkovými vlastními skladbami. Album Five Bells je výhradně autorské dílo. Autorovy inspirační zdroje se ovšem nemění. Nikdo to ale zřejmě ani nepředpokládá, soudě alespoň podle dedikací k některým skladbám (Bedrich Smetana. Antonio Vivaldi. Steeleye Span).

   V Preamble, úvodní pasáži suity At The Five Bells i celé desky, udávají prim lahodné zvuky hoboje, bassoonu a flétny. Kytarový tón tady neuslyšíme. V téže suitě na něj ovšem později narazíme: ve chvíli, kdy zaregistrujeme teplou a zároveň svižnou souhru kytary s harfou. V závěru nás potěší nenápadně hybné, promyšlené perkuse.

   Anticipation, fantazie na téma irské balady je připomínkou a rozvinutím autorského přístupu, jímž Michal Hromek po léta adaptuje tradiční témata.

Adagio a vivaldiovské Allegro jsou po intelektuálních výstřelcích skladatelů posledních desetiletí prijemnou rehabilitací vážné hudby jako média pro neotřelé a přitom srozumitelné přenášení vypjatých emocí.

   Těžištěm desky a navíc symbolickým akronymem Hromkovy umělecké pouti je závěrečná suita na evropská folklórní témata Westward Bound. Začíná v lehce vánoční náladě na Moravě (zdá se, že v jediné celistvé oblasti u nás, v níž se zachovala živá tradice lidové hudby). Pokračuje přes Německo (s anekdotickým virblem bicích), a nese se i do zemí zaslíbených: řizněji do Skotska a Anglie a zadumaně na irský Smaragdový ostrov.

   Hromkovy desky se na západ od našich hranic prodávají v desítkách tisíc kusů, ale u nás je hudba, kterou Michal skládá a hraje, stále trochu výlučným a hůře zařaditelným posluchačským žánrem. Na rozdíl od inspirovaně rozjetých Irish Dew či autorsky původnějšího (nicméně zrovna tak rozhýbaného) Kukulína, je Hromkova tvorba občas označována za jakousi "kultivovanou hudební kulisu ". To je samozřejmě nesmysl. Pokud si pustíte album Five Bells, dobře ho poslouchejte. Nebo ho radši nechte být.

   Kytaristovi Michalu Hromkovi se podařily hned dvě neuvěřitelné věci. Za prvé je jeho jméno pojmem i pro posluchače, kteří by o komorní instrumentální hudbu ani nezavadili, za druhé se jeho debutového alba Keltská kytara z roku 1990 prodalo v Kanadě více než sedmdesát tisíc a Hromek se jako držitel tamní platinové desky stal nejprodávanějším českým současným interpretem. K pověsti Michala Hromka v Čechách určitě přispěla zdejší "keltománie", které téma jeho prvního alba vyhovělo. Přitom na následujících třech deskách se od tohoto zaměření tu více, tu méně oddaloval ve prospěch inspiračně šíře pojaté hudby, byť se irských motivů nikdy nevzdal docela. Potřeba být "také"- nikoli "pouze"- keltským kytaristou je jasně patrná i z Hromkova nového alba Five Bells. Skladba Anticipation s podtitulem A Fantasy on an Irish Ballad představuje Hromka tak, jak jej většina posluchačů zná. Folklorní motivy rozvíjí kytarista i ve variacích na moravské, německé, skotské a irské lidové melodie v suitě Westward Bound. Naproti tomu skladba Adagio & Allegro už svým věnováním Antoniovi Vivaldimu a instrumentací (kytara, spinet, smyčce, hoboj) napovídá Hromkův odskok k silným prvkům barokní hudby.

   Hlavní část alba, suita At The Five Bells, pak autora představuje žánrově nejvolněji- vlivy lze ohraničit na jedné straně prostotou folklorních nápěvů, na druhé méně běžnými harmoniemi soudobé vážné hudby. Albem Five Bells tedy snad konečně v povědomí posluchačů Hromek vystoupí z těsné keltské škatulky a bude po zásluze vnímán jako univerzální - a vůči publiku vstřícný - hudebník se specifickým rukopisem.

   Michal Hromek vydal svou první desku Keltská kytara ještě předtím, než nastal keltský boom (a leckdy i keltské blbnutí) ve vlastech českých. Na své novince The Wild Mountain Thyme (což samozřejmě znamená horskou mateřídoušku, nikoli tymián) používá podtitul Keltská suita, a myslím si, že by si jej dokázal obhájit. Suita odkazuje k cyklickým skladbám vážné hudby a album je rozděleno ve čtyři části, z nichž snad přinejmenším první tři by označení suita snesly. U Hromka je patrná dvojakost inspirace - lidovými motivy keltských zemí, najmě Irska, a barokní hudbou. Tato inspirace se schází v New Irish Suite After Carolan, zkomponované interpretem na základě melodií fenomenálního barokního irského harfenisty.

   Keltskou inspiraci jistě vycítíme - byť zprostředkovaně - i v Lamento di Tristan and La Rotta italského raně renesančního anonyma, neboť Tristan byl rytířem Kruhového stolu. K představám barokního dvora a suity jako volného cyklu tanečních čísel patři i původně loutnové duety anglické provenience ve starých tanečnich rytmech, přepsané pro kytaru a harfu.

   Celková instrumentace skladeb je ve výčtu nástrojů velmi umírněná, kromě klasické kytary Hromek originálně používá i původně barokní vynález "high string" kytary zajímavě simulující v přeznívajících tónech harfový zvuk. Umírněnost nástrojovou ale nahrazuje virtuozita interpretační. Hosté střídmě používají další "barokně-keltské" nástroje (harfa, housle. viola, flétna, perkuse), v závěru pak na Hromkových nosičích poprvé zazní zpěv - Oldřicha Ortinského. Celkově vznikla velmi kultivovaná a s úctou vytvořená deska poučené interpretace krásné staré muziky. Myslím, že to není, v důsledcích vzato, ani hudba keltská, ani suita. Ale obojím je to svrchovaně inspirováno.

   Do třetice všeho keltského, ovšem se subjektivním posunem: kytarista Michal Hromek kápl opravdu mnohým posluchačům do noty svými kultivovanými nahrávkami na albech Keltská kytara a U lva a jednorožce. Nové album Folk-Baroque (and Other Rags For Guitar) vydává opět Bonton a Hromek s přáteli (tentokrát na nahrávce neznějí žádné jiné nástroje než kytary), dál ohledává nerv keltské a evropské hudební tradice.

   Na albu se podařilo vytvořit příjemné napětí, které vyvěrá z proplétání tří tematických linii: tou první, která album otevírá, jsou instrumentální verze českých koled (Byla cesta ušlapaná, Den přeslavný, drahou transkripce skladeb barokní hudby (vedle Vivaldiho především irského varhaníka Turlogha O'Carolana), znějí tu i skladby Michala Hromka. Sám protagonista napsal k nahrávce poměrně obsáhlý komentář, v němž přibližuje jak terminus technicus folk-baroque, tak netradiční vysokostrunnou kytaru, na kterou nahrál v několika snímcích playbacky. Dalšími muzikanty jsou hostující kytaristé Jiří Ton, Martin Mysliveček a Jaroslav Šindler; toho posledního znají především jazoví posluchači - mimo jiné jako doprovazeče Jiřího Stivína. Hromkovy desky mají, domnívám se, především dvojí účinek: uspokojují posluchačskou vrstvu, která hledá cosi jako hudebně kultivovanou new age; zároveň jsou tyhle skladby v naší době nenápadnou, populární rehabilitací klasické kytary. Nebylo by divu, kdyby po poslechu těchhle elegantních eskapád leckterý mrňavý posluchač rozbil prasátko a zašel si do obchodu pro španělku.

   Po komorně laděném albu Keltská kytara (Bonton, 1990), kde koncertní kytaru jen místy obohacují flétny, bubínky nebo housle, si autor skladeb, úprav a aranží MICHAL HROMEK troufl na plnější zvuk komorního orchestru se smyčci, flétnami a krumhorny a na delší suitové útvary.

   Výsledkem je sympatická a zdařilá hudba na albu U LVA A JEDNOROŽCE (Bonton). Je soudobá tím, jak si nečiní nárok na historickou hodnověrnost. Je historická tím, jak si vychutnává dědictví tradic staré taneční a lidové hudby. Rytmicky moderně cítěné pasáže se střídají s baladickými impresemi, orchestrální zvuk se sólovou kytarou. Vhodné pro malinké děti stejně jako stařečky. Vhodné i jako kultivovaná hudební kulisa. O takovéhle funkce se po celá desetiletí snažili tvůrci tzv. vyššího populáru, avšak marně. Klasicko-romantický koncept k tomuto cíli zjevně nevedl. Moderní doba má pocitově blíž k předklasické době, kterou pociťuje stejně exoticky jako třeba orient. Michal Hromek a jeho přátelé prokázali dostatek hudebního citu a vkusu a rozvinuli do větší hloubky a šíře, co naznačila už zmíněná Keltská kytara.

   Bonton programově vydává hudbu určenou k relaxaci a snaží se přitom pronikat i do okrajových žánrů. Takovým případem je i Keltská kytara donedávna naprosto neznámého Michala Hromka, který se z vlastního zájmu věnoval transkripcím skladeb irských bardů, mezi nimiž vynikal Turlogh O'Carolan. Protože se do dnešní doby zachovaly pouze neharmonizované melodie, pokusil se Hromek o jejich rekonstrukci. Těžko lze samozřejmě posoudit jejich věrnost už proto, že skladby byly určené původně pro diatonicky laděnou harfu ve čtyřech oktávách, a převedl je pro kytaru. Ta samozřejmě albu dominuje. Občas ji však další nástroje, jako jsou příné a zobcové flétny nebo viola a housle, nejen podmalovávají, ale na chvíli přejímají i vůdčí roli. Citlivě ji doprovázejí i perkuse nebo vokál.

   Na albu převažují transkripce tradičních témat, zejména O'Carolanovy dilny. Najdeme však na něm i dvě Hromkovy práce - trojdílnou Suitu a Mixolydian Song, který složil spolu s pianistou Pavlem Kalinou. Většina skladeb má teskný ráz, i když nejsou vždy jen v pomalých tempech. Veselejší je jen pochodový Blarney Pilgrim.

   Album rozhodně není určeno jen znalcům keltského folklóru, ale potěší i posluchače, kteří se snaží najít v hudbě néco jiného než pouhou kulisu k hovoru. Nelze přitom zapomínat, že už od konce šedesátých let vzrůstá mezi muzikanty, a to i rockovými, zápem o keltské motivy. Před pár lety jsme dokonce u nás mohli slyšet Alana Stivella. Vlna zájmu o keltskou melodiku však dosud neopadla, o čemž nejlépe svědčí úspěch skupiny Clannad, takže vydáním Hromkovy desky Bonton navíc sleduje i současné hudební trendy.